„Věřil jsem v americkou svobodu. Dnes vím, že to byl jen mýtus,“ říká muž bez občanství

Glen Lee Roberts si život tvoří sám. V patnácti pracoval jako programátor na Michiganské univerzitě. Ve dvaceti poprvé zažaloval CIA – a vyhrál. V jedenapadesáti vypověděl občanství. Dnes žije bez státní příslušnosti. Bezobčanství jednoznačně doporučuje, propaguje Bitcoin a tvrdí: „Jsem pozemšťan.“ Mnohým pozemšťanům by ale mohl připadat spíš jako mimozemšťan.

Narodil ses v roce 1962, takže jsi vlastně pozdní baby boomer. Byli rodiče hippies?

Ne! Rodiče byli intelektuálové a rozhodně ne hippies. Když se mnou v roce 1983 jeden lokální plátek dělal rozhovor, reportér se ptal, jestli jsou mé dlouhé vlasy a vousy reminiscencí 60. let. Odpověděl jsem něco v tom smyslu, že se prostě jen snažím naštvat rodiče.

Nedokončil jsi střední školu?

Odešel jsem v patnácti. Škola mě nezajímala už dlouho předtím.

Už v patnácti jsem pracoval ve výzkumné laboratoři Michiganské univerzity jako programátor. Tvořili jsme program pro zápis sekvencí aminokyselin z DNA. Taky jsem programoval pro univerzitní muzeum. Bral jsem 15 dolarů za hodinu, což v té době představovalo skvělý plat.

Učitelé hřímali, že jestli nedokončím střední školu, budu k ničemu – flákač, bezdomovec. A celou dobu jsem vydělával víc než oni. Nikdy v životě se mě kvůli práci nikdo neptal, jestli mám maturitu nebo certifikát GED. Na druhou stranu jsem dlouho špatně psal. Psát anglicky a mluvit i psát španělsky jsem se musel naučit sám.

Obrázek: Glen coby aktivista roku 1985. V pozadí se rýsují svazky magazínu „Full Disclosure“.

Počítače a programovací jazyky ale tvůj osud ovlivnily mnohem víc než psané a mluvené slovo, ne?

Jo, počítače zásadně ovlivnily můj život. Hlavně během teenagerovských let. Poskytly hobby a taky možnost obživy. Na druhou stranu se mi ta práce vždycky zdála prázdná. Připadal jsem si jako robot a otrok byznysu.

Proto jsem hledal něco, co by mě naplnilo v lidské rovině. Když jsem narazil na FOIA (americký zákon o svobodném přístupu k informacím), začal jsem kontaktovat různé federální agentury. Ze zákona mají na odpověď deset pracovních dnů. Když jsem obeslal CIA, odpověděli, že na mou žádost zareagují během dvou až tří let.

Napadlo mě, že je zažaluju, což jsem konzultoval s právníkem. Čekal jsem, že si řekne o náležitě tučný honorář. On mi ale vysvětlil, že ze zákona o FOIA musí soudní spory zaplatit vláda – pokud žádám informace pro veřejné účely. Tak mě napadlo, že když začnu vydávat vlastní newsletter, můžu zažalovat CIA u federálního soudu a soudní výlohy uhradí ti, o kterých budu psát.

Na první slyšení poslali dva právníky. Dopadlo to tak, že jsem z nich vysoudil nějaké dokumenty a navrch 656 dolarů. Tak začal můj „boj“, který trval 20 let a během něhož jsem se stal učedníkem prvního dodatku Ústavy Spojených států amerických, vydával jsem magazín Full Disclosure a jednu dobu jsem uváděl i pořad v rádiu.

Byl jsi klasický potížista…

Byl jsem odpadlík, ale ne proto, že by mě šikanovali spolužáci – šikanoval mě systém, včetně rodičů. Tvrdili mi, že jsem svobodný, ale přitom mi každý říkal, co mám dělat. Nikdo neřešil, co chci já.

Pak ale federální soud nařídil CIA jednat na můj podnět. Najednou jsem já přinutil systém k poslušnosti. A přitom jsem stále věřil v ideál americké svobody – že lidé se vyjádří, politici budou naslouchat a svět se změní. Místo toho jsem jen naštval ty nahoře.

Dvacet let jsem tvrdě pracoval na zveřejňování informací. Už v roce 1986 jsem publikoval odhalení o zahraniční výzvědné službě – ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. O 30 let později Snowden odhalil ještě víc a slyšel ho celý svět. Ale změnilo se něco? Ne.

Moji ztrátu americké národnosti dnes dokládá oficiální certifikát.

Z toho, co píšeš, ale plyne, že jsi nebyl anarchista. Spíš idealista.

Byl jsem naprosto proamerický. Věřil jsem, že USA jsou nejsvobodnější zemí světa a že na jednotlivci záleží. Učili nás, že máme spoluutvářet Ameriku skrze první dodatek Ústavy a že náš hlas má být slyšet. Bral jsem to vážně.

V osmdesátých letech jsi byl „občansky angažovaný“. Co v devadesátých? Spláchla tě vlna optimismu s pádem železné opony?

Moje angažovanost byla jiná než u většiny aktivistů – snažil jsem se být konkrétní a věcný. S nástupem internetu jsem pochopil, že digitální éra přináší nový rozměr soukromí, nebo spíš jeho ztrátu. Během živého rozhlasového vysílání mě napadlo, že kombinace online služeb jako reverzní telefonní seznamy, turistické rezervační stránky a mapové servery tvoří perfektní nástroj pro sledování lidí.

Tak jsem vytvořil “The Stalkers Home Page” – stránku se třemi odkazy, které jasně ukazovaly, jak snadno lze někoho dohledat. Nešlo o technickou inovaci, ale o demonstraci toho, že spojení veřejně dostupných dat vytváří z internetu dokonalý nástroj pro narušení soukromí.

Mělo to obrovský ohlas. Firma Banyan Systems mi poslala právní výhrůžku, aby stránku zrušil – ale to už jsem znal. Harris Corporation mě dokonce označila za „zločince“, protože jsem zveřejnil informace o jejich sledovacím systému Triggerfish, předchůdci dnešní technologie Stingray.

Někteří právníci zaměření na ochranu soukromí tvrdili, že název “The Stalkers Home Page” je hloupý, ale že obsah je užitečný. Nechápali, že právě provokativní název donutil lidi přemýšlet. Konečně i ti, kteří tvrdili „nemám co skrývat“, pochopili, že soukromí se netýká jen zločinců.

Dnes to vidím jinak. Identita je v digitální době komodita – a doklad totožnosti, i když je vlastnoručně vyrobený, dokáže divy.

Myslíš, že otázky soukromí ještě stále stojí za diskuzi v době, kdy všichni říkají všechno všem?

Můj názor se celkově změnil. Všechny ty věci, které mě pálily před 30 lety, jako zahraniční výzvědná služba a sledovací technologie, jsou teď předmětem obecného zájmu. Veřejnost je pobouřena. Ale na obzoru nečeká žádná změna.

Edward Snowden odhalil detaily masového sledování NSA a svět to fascinovalo – ale co se změnilo? Nic. Vlády sledování dál prohlubují, jen místo toho, aby to dělaly tajně, nyní o tom víme a většině lidí to už nepřijde jako problém.

Stejně tak Julian Assange stále čelí vydání do USA. WikiLeaks odhalily obrovské množství tajných dokumentů, ale vládní praktiky se nezměnily. Dnes už nejde jen o sledování státem – největší sledovací mašinou jsou technologické korporace. Google, Facebook a Amazon vědí o lidech víc než CIA kdy mohla snít.

Takže myslíš, že lidé jako Assange nebo Snowden jsou v podstatě… loutky?

Jasně, ale na tom až tolik nesejde. Taky jsem byl loutka. Když mi někdo podstrčil informace o Harris Corporation, určitě měl své motivy a zájmy.

Assange a Snowden a řada jiných aktivistů lidem poskytuje vhled do věcí páchaných vládami, ale ty informace primárně rozdmýchávají strach a drama. Nevedou k žádným změnám ve prospěch lidí.

To neznamená, že mám něco proti tomu, co aktivisté dělají. Jen konstatuju, že to nevede k žádné změně. A za sebe říkám, že o rozdmýchávání strachu a negativních emocí už nemám zájem.