S handicapem na svahu. Nevidomý Marek Šimíček uběhl na lyžích i maraton

Marek Šimíček (50) přišel před více než dvaceti lety o zrak. I přesto se věnuje běžeckému lyžování, cyklistice, simulované střelbě a šachům. Uběhl klasický maraton a také si chce vyzkoušet windsurfing.

Dá se říct, že žijete sportem. Který vás nejvíce baví?

Ano, sportu věnuju hodně času. Jezdím na kole, dělám atletiku, běhám a také hraju šachy. Nejvíce mě ale baví asi běžecké lyžování, sport v přírodě, který je bohatý na zážitky. Má navíc jednu krásnou stránku, člověk se občas z kopečků pěkně povozí a tím si odpočine. U tohoto sportu se taky zapojí opravdu téměř všechny svaly, co v těle máme.

Jakým způsobem nevidomí lyžují?

Nejdříve si musíme sehnat vhodného traséra, což je vlastně vodič. Při lyžování klasickou technikou jede trasér ve stopě před nevidomým a slovně ho upozorňuje na nerovnosti a zatáčky. Při sjíždění prudkých nebo táhlých sjezdů se mi nejlépe osvědčil způsob, kdy trasér podá svou hůl dozadu, já si chytnu její košíček a tak na distanc hole sjíždíme bezpečně a přitom rychle svah. Odpadá tak riziko najetí na patky lyží, vyjetí z trati a průvodce mi naopak nemůže ujet. Současně je i ve veliké rychlosti pěkně slyšet pokyny.

Komunikace v takové rychlosti asi není nejlehčí.

Každá dvojice si časem a hlavně praxí vytvoří slovník pokynů a reakcí na ně. Velmi důležitá je souhra a důvěra. Jednou se mi asi 700 metrů před cílem Engadin maratonu ve Švýcarsku při prudkém sjezdu stalo, že mi trasér zahlásil neobvyklý povel: „Marku, spadni!“ Na nic jsem nečekal a skácel se na sníh. Až později v cíli mi řekl, že těsně před námi popadali jiní závodníci a zablokovali celou šířku trati. Můj průvodce tak chtěl jen odvrátit nebo alespoň zmírnit srážku.

Lyže občas spojujete i se střelbou, jak to vlastně funguje?

Při biatlonu se střílí vleže z pušky na elektronický terč, u střelby z pistole to bývá pouze vestoje z klasické pistole např. ČZ 75. V obou případech se střílí jen simulovaně, tedy bez ostrého střeliva. Střelec má na uších sluchátka, díky kterým slyší tóny. Čím vyšší tón, tím je střelec blíže středu terče a výstřel je elektronicky snímán a zaznamenán.

O zrak jste přišel až v dospělosti. Co se stalo?

Jako malý jsem byl normální vesnický kluk, chodil jsem do běžné školy. No a v jednadvaceti jsem si hrál s chemikálií, která vybuchla. Ve vteřině se změnil celý můj život. Okamžitá ztráta zraku, poraněné ruce i různé šrámy po celém těle. Nejdřív nemocnice v Přerově, pak nezdařená operace v Praze. Docent Karel mi tehdy řekl: „Operace se nepovedla, budeš se muset naučit orientovat hmatem.“ Naučil jsem se chodit s bílou holí a pak jsem jel do Rehabilitačného strediska pre zrakovopostihnutých v Levoči.

A tady jste začal sportovat?

Ano, zrovna se chystaly závody v lehké atletice, Slovenský pohár. Časy, kterých tam hoši dosahovali, nebyly horší ani lepší, než jaké jsem běhával ve škole. Proč tedy nezačít trénovat? Pak mě hned pozvali na Oravský polmaratón. Doběhl jsem, ale týden jsem nemohl chodit. Nohy jsem měl plné puchýřů. Zkusil jsem to tehdy v půjčeném běžeckém oblečení, zcela nepřipravený. Od dalšího sportování mě ale naštěstí nic neodradilo.

Zapojujete se i Vy do pomoci nevidomým?

Těmto aktivitám se věnuji a zúčastňuji se jich prakticky hned od svého úrazu v různých funkcích a organizacích. Už pár let jsem také v Přerově předsedou odbočky SONS (Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých, pozn. red.).