O vzdělání v nové době. Rozhovor s Janem Sokolem

Profesor Jan Sokol, filosof, překladatel, kandidát na prezidenta v roce 2003, programátor a příznivec Wikipedie.

Pracujete i na věcech, ze kterých nic nemáte, třeba na projektu Wikipedie. Povězte nám, kde hledáte vnitřní motivaci?

Když jsem byl mladý, mojí první motivací byl vždy zájem o věci. Vždy mě něco nadchlo. To si myslím, že je hlavní úkol školy – učitel může něco naučit, ale primární je vzbudit u žáka zájem. Já jsem měl na gymnáziu velmi dobré učitele, takže jsem dělal všechno možné. Později, když jsem měl děti, zase člověk chápe, že je potřeba něco dělat pro ně…

Dnes mám takovou obecnou teorii, že vlastně člověk v životě strašně moc věcí dostal – výchovou, od rodičů, v knihovnách a tak dál, a že má tedy jakousi zodpovědnost za to, aby to s ním nešlo do hrobu. Všechny ty důležité věci dostáváme zadarmo a ony nejsou jen pro naši vlastní potřebu.

Vy učíte na univerzitě. Existuje něco, co vám trochu vadí na dnešních mladých lidech?

Já si na studenty nemůžu moc stěžovat, ale vadí mně, že řada z nich studuje jenom tak, aby, jak se říká, prolezli a dostali diplom. To se bohužel děje i tady na Karlově Univerzitě.

Co bychom s tím podle vás jako učitelé měli dělat?

My dost nutíme studenty, aby četli knihy. Je to nepohodlné pro učitele, protože pak po nich ty referáty musíte číst, ale je to velmi účinný způsob, jak je přivést k nějakému soustředění a úsilí. Je nutné vést je k soustavnosti. U nás třeba student dostane kredity za to, když zreferuje soudní knihu, tak, jako kdyby chodil semestr na přednášky.

V čem vidíte největší přínos a největší rizika užívání Wikipedie?

Já si ji nemůžu vynachválit. U počítačů jsem strávil většinu života, takže jsem s ní nikdy problém neměl… To, že najdete informaci okamžitě – a poměrně dobrou – to je úžasná věc. Já si strašně cením toho, že na internetu najdete texty. Takže když třeba hledáte citát z Kanta, nemusíte ho prolistovat celého, ale necháte ho vyhledat počítačem. To je výborné. Na druhé straně je internet rozptylující médium. Wikipedie je například dobrá jako zdroj první informace, ale ony už i ty hypertextové odkazy rozptylují pozornost.

Internet je skvělá věc, ale je to naprostá džungle a je důležité najít nástroje, které do té džungle prosekají cestičky. Jednou z nich je samozřejmě Google a druhou je ta Wikipedie. To je jakžtakž spolehlivé a není to ono zmíněné internetové „cokoliv“.

Nemáte tedy pocit, že se na kamenných univerzitách má něco změnit, když mají dnes všichni vlastně internet v kapse?

Internet je, používá se, ale že by sám o sobě byl nějakým vzdělávacím a výchovným prostředkem, to si tedy nemyslím. Podle mě je při vzdělávání nezbytný přímý kontakt. Elektronické vzdělávání má smysl tam, kde se lidé mají něco naučit. A nic víc. Když se máte naučit anatomii, tak si dovedu představit, že se to dá udělat z internetu. Ale na to, abyste něčemu rozuměli, abyste pochopili souvislosti, abyste s tím začali aktivně pracovat, to chce živého člověka.

Já, když jsem studoval matematiku, tak jsem si vždycky na začátku roku koupil skripta, a když jsem je otevřel, tak jsem se zděsil. Protože se mi zdálo, že tohle se nemůžu nikdy naučit. A pak přišel mladík – já jsem studoval dálkově – a bylo jasné, že tomu rozumí. To je velice důležitý moment, takové „když on tomu rozumí, ty tomu budeš rozumět taky“. A to vystihuje problém elektronických kurzů. V některých věcech fungují dobře, v některých vůbec. Internet je zdroj informací. Je to vlastně hrubý materiál pro vzdělávání.

Svět je dnes bezesporu poměrně složitý a mladí lidé musejí dělat důležitá rozhodnutí ohledně svojí budoucnosti, jež je mnohdy dost nejistá. Kdyby vám bylo znovu 18 a uvažoval byste, jakým způsobem se budete vzdělávat vy…?

Myslím, že je velmi důležité, že lidé můžou cestovat. Náš vzdělávací systém potřebuje porovnání s tím zahraničím – ne proto, že by to všude bylo nutně lepší než tady, ale ten rozhled, který tím získají, je k nezaplacení. I když je to taky, přiznávám, jakési rozptýlení, pokud ze soustavného běhu studia odjedete na semestr jinam, ale za tu zkušenost to stojí.

Nikdo neví, kam ho osud zavane, a je strašně důležité, aby si zvykali na tuto pružnost, schopnost naučit se nové věci, poradit si s nimi, umět si vybrat. Já jsem nikdy nepřemýšlel o tom, co bych dnes dělal, kdyby mi bylo 18, ale tohle bych určitě vyzkoušel. Je důležité, že si člověk sám najde, co ho táhne. Protože člověk těžko může dělat něco, co považuje za pitomost nebo co ho nebaví.

To, co se děje na základních a středních školách, nutně neodpovídá teoriím, o kterých si člověk říká, že jsou ve vzdělání správné. Já v tom vnímám takový rozpor. Kde vidíte problém to efektivněji převést do širší praxe?

No, to víte, problém je učitel. U nás je učitel vlastně masové povolání, které se často dělá jako vedlejší. My navíc neumíme ocenit opravdu dobrého učitele. Na škole nemusí být všichni výborní, ale je zoufalé, když tam není výborný nikdo. Je to dost o výchově těch učitelů, která ještě hodně podceňuje tu praktickou stránku učitelského povolání. Když jsem byl ministrem, snažil jsem se prosadit, aby fakultní školy fungovaly něco jako kliniky pro mediky.

Vypadá to, že idea liberálního vzdělávání je upozaďována. U nás se propagují technické obory a například dějepis, humanitní vědy, což je celosvětový fenomén, jsou pod finančním, ale i symbolickým tlakem z hlediska rodičů a studentů.

Máte recept na to, jakým způsobem tyto v uvozovkách nepotřebné obory rehabilitovat? Jaká je cesta z této ostrakizace?

V Americe je to stará tradice, která je sice na ústupu, ale lidé o ní vědí a drží se, takže ta veřejnost ji zná, ví, že tyto obory k něčemu jsou. Bohužel, tady to dlouho tradice není. Je to náročné zase pro ty učitele. Protože učiteli je nejjednodušší říct: máš je naučit tohle, takhle to budeš zkoušet a dost. Kdežto liberální výchova vyžaduje, aby se učitel studentům přece jen trochu věnoval, aby jich neměl moc a tak dál, a to je prostě nákladné.

Často slýcháte teze, že: „To, co bude potřeba v práci, to se student musí naučit tam“. To, co já potřebuju, je pružný člověk schopný komunikace, myšlení a případně nějaké kreativy. Takže to není úplně vzácné ani mezi manažery, řediteli, podnikateli, že tohle vědí. A když slyšíte reálnou diskuzi o tom, co našim vysokoškolákům chybí, nikdy to nejsou vědomosti, vždy je to komunikace, schopnost myslet, rozhodovat se a samostatnost. Ale jak jsem řekl, pro akademickou kariéru je důležité to, že si člověk sám najde, co ho táhne.

Ale bohužel takhle spousta lidí končí…

Ano, to je bohužel pravda. Ale myslím si, že na vysoké škole je už pozdě jim tohle říkat. Tohle je potřeba, aby zachytila nejpozději střední škola. Mně se zdá, že tam je nutné vzbudit zájem o danou věc. Když jsem dělal přednášky z úvodu do filozofie, vždy jsem jednu přednášku věnoval vědě a ukazoval třeba geometrické úkazy. Geometrický úkaz je nádherná věc a ty děti ho nikdy neviděly… :-).

Zdroje:

• Rozhovor s Janem Sokolem
• Fotografie: ukforum.cz