Kreativec Michael Petrus o tom, jak být dobrým mentorem

Pokud bychom měli zavzpomínat, které z našich vztahů nás dokázaly nakopnout ke změně k lepšímu, některým z nás v hlavě pravděpodobně vyskočí slovo „mentor“. Internetem se totiž poslední dobou toto slůvko šíří podobně jako virus. Články o tom, jak zásadní vliv na naši kariéru může právě tato osoba mít, vyskakují skoro ze všech stran. Ne všichni však vědí, co to ve skutečnosti znamená.

Na internetu lze nalézt nesčetné množství rad o tom, jak by se měl dobrý mentor „chovat“, a dokonce můžete najít i podrobné příručky, které vám poradí, jaké otázky lidem pokládat a jak přitom působit… Pro představu se můžete mrknout třeba na tento web.

Teorie je však jedna věc. Jak ale takový mentoring funguje v praxi? Na to jsme se zeptali kreativce Michaela Petruse, jehož profesní záběr je až neuvěřitelně široký. Dokonce až tak, že sepsání celkového výčtu jeho aktivit by pravděpodobně vystačilo na samostatnou povídku. Tak alespoň zkráceně…

Michael Petrus

Živí se jako kreativní ředitel ilustrátorského studia profiKOMIKS (které zároveň i vlastní), už devět let úspěšně kreslí a ilustruje, rovněž pořádá komiksové workshopy a v současné době pracuje také na vzniku odborných kurzů osobního i profesního rozvoje. Krom toho vlastní blog, kde můžete nalézt velké množství užitečných rad, a v roce 2014 se také pustil do oněch tajemných vod profesionálního mentoringu. Vzhledem ke svému zaměření a dlouholetým zkušenostem se zajímá převážně o kreativní odvětví. (Pokud byste toužili dozvědět se více, můžete navštívit jeho profesní stránky: www.kreativnimentor.cz)

Co vás vedlo k tomu, stát se profesionálním mentorem?

Už několik let zpátky za mnou lidé chodili a žádali o rady, jak propagovat svou práci, jak shánět zakázky nebo jak by mělo vypadat jejich portfolio. Předpokládám, že tenkrát zkrátka viděli z mého webu, z mých sociálních sítí nebo z tisku, že se mi podařilo prosadit se, dostal jsem se k zajímavým zakázkám atp.

Po čase mi odepisování těmto lidem bralo hodně času. Zvlášť když jsem vždy měl potřebu, aby mé rady byly co nejobsáhlejší. Tenkrát jsem si řekl, že když je o to zájem, mohl bych se tomu věnovat mnohem důkladněji, více do hloubky, a tudíž i za peníze. A protože jsem se hodně zajímal o kariérní růst a vůbec životní styl na volné noze, nějak to do sebe zapadlo.

Změnil se váš postoj za tu dobu nějak?

Pokud má jít o postoj k mentoringu obecně, tak ten se mění nebo spíše vyvíjí neustále. Pokud bych se neposouval, nebyl bych ani dobrým příkladem lidem, co za mnou chodí pro pomoc, ani po čase nebyl schopen řešit hlubší problémy.

Mohl byste se podělit o to, jaké byly Vaše začátky coby mentora? Případně pokud by to bylo možné, je nějaká rada, kterou byste dal svému méně zkušenému „já“?

Myslím, že jsem stále na začátku. Především ve srovnání s některými např. zahraničními mentory, kteří se tomu věnují desítky let a jsou úplně na jiném levelu. Svému méně zkušenému „já” bych doporučil jít mnohem více do hloubky problémů svých „svěřenců“. Hledat příčiny a neřešit jen symptomy. Na tohle mi chvíli trvalo přijít. V určitý moment to bylo velké prozření.

Je podle Vás něco, čeho by se měl dobrý mentor vyvarovat?

Měl by si dát pozor, aby nějakou svou neuváženou, nepotvrzenou nebo nedobře komunikovanou radou svému klientovi pěkně nezavařil. Dovedu si představit, že v těch horších případech by to mohlo vést až k značným finančním problémům, které si řada lidí, např. s rodinou, zkrátka nemůže dovolit. Takové poškození může mít důsledky na celý život. Klient by měl vždy znát všechna rizika a důsledky, ke kterým dané rozhodnutí může vést. Zároveň vše by mělo být komunikováno jako doporučení. Rozhodnutí musí být vždy záležitostí klienta.

Nejspíše bude obtížné odpovědět na tuto otázku, ale na co by se měl mentor zaměřit jako první? Respektive jaké bývají Vaše první kroky při setkání s novým „svěřencem“?

Určitě nestřílet od boku! Udělat si analýzu a co nejvíc poznat člověka, který k němu přijde pro rady. Alespoň do míry, do jaké to je možné a relevantní. V této úvodní fázi by se také nemělo na zvolená doporučení spěchat. Vše si rozmyslet a nechat usadit. To se samozřejmě týká pouze určitého druhu konzultací. Některé jsou konkrétní doporučení a postupy, jiné jsou zkrátka hlubokým rozhovorem v kombinaci s doporučeními aplikace vlastních zkušeností.

Které vlastnosti by měl dobrý mentor mít a co je v tomto vztahu (mentor-mentee) to nejdůležitější?

Ze všeho nejvíc musí umět poslouchat. Poslechnout a vyhodnotit situaci klienta, jeho postoje, možnosti a celkový kontext. Nedílnou součástí je jistě umět předat své myšlenky srozumitelně a takovou řečí, které ten daný klient rozumí nejlépe. Jistá dávka empatie je dle mého také na místě.

Obecně v tom vzájemném vztahu si myslím, že by si oba měli sednout lidsky. Když nebude sedět mentor tomu, kdo za ním přijde pro rady, bude celý ten vztah, důvěra a veškerá komunikace hodně složitá. To platí i naopak. Pokud mentorovi nesedne jeho klient na osobní úrovni, nebo i svým podnikáním, bude se objevovat řada problémů, které nemusí vyústit v žádné konstruktivní řešení. Vzájemné sympatie by měly být nedílnou součástí vztahu „mentor-mentee”.

Existuje některý případ, který se Vám zaryl do paměti?

Takových případů je asi hodně. Popravdě si pamatuji zatím každého, koho jsem konzultoval nebo dlouhodobě mentoruji. To, co mě ale hodně potěší, když se podaří vyřešit nějaký problém, který je skrytý. Navazuje to na mou myšlenku řešení příčiny, ne symptomu.

Říkejme mu Pepa. Jeden takový ukázkový příklad byl u Pepy, který se potýkal s problémem času. Proto se logicky rozhodl značnou část své práce delegovat. V tomto ale měl poměrně velký problém. Popisoval to zkrátka, jako že neumí delegovat práci. Po vychytání celého procesu zadávání a řešení problémů za pochodu jsme ale pořád naráželi na to, že něco nefunguje. Nakonec jsem přišel na to, že není vůbec problém v delegování práce, jak to Pepa popisoval.

Při hlubším zkoumání jsme se dopracovali k tomu, že Pepa byl ukázkový případ perfekcionisty. Takže měl neustále potřebu všechno po svém kolegovi předělávat, čímž neušetřil žádný čas, ba naopak. Z toho plynul pocit, že mu neumí práci zadávat dostatečně správně. Ne že by snad Pepův kolega dělal ty věci nedostatečně. Pepa jen zkrátka dělal věci na 130 % a to mělo na svědomí řadu příčin, proč se jeho podnikání nemohlo posouvat vpřed.

Perfekcionismus může být v mnoha ohledech největším nepřítelem delegování práce. Takže potom už jen stačilo zapracovat na perfekcionismu, který Pepu negativně svazoval nejen ve spokojenosti v práci a jejím delegování. Řešit symptom („neumím delegovat práci”) by nikdy samo o sobě nevyřešilo příčinu (perfekcionismus).

Měl jste i Vy svého „rádce“?

Řekl bych, že několik. Ale ne toho typu najít si svého mentora, scházet se s ním pravidelně i nepravidelně roky a řešit všechny otázky a problémy svého podnikání. V době, kdy jsem já začínal, tak to u nás nikdo nedělal a já ani nevěděl, že snad mohu přistoupit k někomu z oboru a mentoring po něm chtít.

To je ostatně případ řady lidí, kteří nemají ve svém okolí někoho, kdo by jim dokázal poradit, nebo se neodhodlají přistoupit k někomu z oboru a žádat jej o rady v podobě jeho drahocenného času. Ono to někdy v Čechách ani není jednoduché. Každý si u nás své know-how zuby nehty brání a není ochotný sdílet. Toto se naštěstí s novou generací podnikatelů zlepšuje.

I proto se mé veškeré dosavadní zkušenosti vytříbily z mnoha a mnoha desítek hodin rozhovorů s kolegy, trpělivého poslouchání, snad tisíců hodin čtení, a především z postupu ve stylu „pokus – omyl”, tedy mnoha pádů a následných vzletů, kdy jsem si prakticky potvrzoval, co funguje a co ne. Ať už to byl osobní růst, sebeprezentace, vyjednávání, komunikace, nebo podnikání jako takové.

Pokud by tedy třeba začínající grafik přišel za někým, koho obdivuje… Co by měl podle vás udělat, aby mu dotyčný nezavřel dveře před nosem?

Navázání komunikace by mělo být zprvu jistě stručné, ale s případnou otázkou nebo jinou pobídkou pro odpověď. Zvyšuje to šance odpovězení na e-mail. Přistoupit a oslovit ho jako jeho obdivovatel. Tím člověk prokáže, že daného profesionála zná a zná i jeho práci. Není nic trapnějšího, než aby vyšlo najevo, že člověk žádá rady po někom, o jehož práci nebo zkušenostech vlastně nic moc neví. Pokud je profesionál svolný konverzovat, tak vyjít s kartami na stůl a zeptat se, zda by mu nepomohl.