Fotograf Robert Vano: Na úspěch si musíte počkat

Spousta lidí má o úspěchu zkreslené představy. Neuvědomují si, že cesta za americkým snem vyžaduje nejen talent, ale především každodenní dřinu a nekonečnou trpělivost. Když se Robert Vano před šedesáti lety rozhodl se svými kamarády emigrovat, netušil, že skončí v Americe jako módní fotograf, pracující pro ty nejprestižnější značky a časopisy. O tom, čím vším si za svým americkým snem musel projít, a co si myslí o možnostech uplatnění mladé generace, si můžete pročíst v následujícím rozhovoru.

Když jste se rozhodl v šedesátých letech emigrovat, nevěděl jste, jak a kde skončíte. Určitě jste ale měl nějaké představy o tom, jak to bude na „západě“ vypadat.

Myslel jsem si, že všechno bude hodně barevné, protože tenkrát v kině promítali různé dokumentární filmy, které měly názvy jako Paříž v noci, Londýn v noci, Amerika v noci… Všechny filmy, které jsem viděl, byly z nočního života, plné barev, světel a hudby. Představoval jsem si, že právě takhle to na tom západě vypadá. Emigroval jsem pátého prosince, což bylo na Mikuláše. Se svými kamarády jsem utíkal přes Maďarsko a Jugoslávii do Itálie.

Italové mají Vánoce celý měsíc. Takže když jsme tam dorazili, všechno blikalo a svítilo, přesně tak, jako v těch filmech. Nebyl jsem na to zvyklý. V Nových Zámcích, odkud pocházím, v té době svítila v tmavém tunelu pouze jedna žárovka. Tak jsem na všechno říkal „Wow!“

Z Československa jste odešel se svými kamarády Jardou a Evou. Koho z vás napadlo udělat tento krok?

Ani přesně nevím, kdo a kdy přišel s myšlenkou odejít ven. Jardu ani mě nevzali na vysokou a byli jsme odvedeni na vojnu. Byli jsme na tom stejně. Já jsem chtěl vždy odejít, nevím, zda i Jarda. Nakonec jsme odešli i s Jardovou přítelkyní Evou.

Kdysi jsme museli za svůj sen riskovat svým životem, museli jsme přes dráty. Dnes nemusíte riskovat, stačí odejít.

Měli jste nějaký plán? Věděli jste, kde skončíte?

Vůbec jsme netušili, jak to všechno dopadne. Dokonce jsme ani nevěděli, že existují utečenecké tábory. Nejdřív jsem myslel, že Evu prodáme někde v Itálii, stanou se z nás milionáři, koupíme si lístek na loď do Austrálie a z peněz, které nám zbydou, založíme farmu na ovce. Když jsme překročili hranice a chytli nás italští pohraničníci, nevěděli jsme, co s námi bude. Odvedli nás do táboru a rozhodli, že nás dají k adopci. Jardu s Evou adoptovala rodina ze Švédska. Z táboru se dostali rychleji než já, protože Eva čekala dítě. Já jsem čekal osm měsíců. Adoptovala mě rodina z Ameriky.

Byla to vaše vysněná krajina?

Utekli jsme do Itálie a myslel jsem, že tam i zůstaneme. O Itálii jsem v té době věděl nejvíc. Znal jsem italské filmy a věděl jsem, že tam byli také komunisti, ale jiní než u nás, třeba takový režisér Luchino Visconti, který byl knížetem a bydlel na zámku. Nikdy jsem neuvažoval nad tím, že se dostanu do Ameriky. Vůbec neumím plavat, tak bych se ani nemohl vrátit zpátky, kdyby to nefungovalo.

Jaká atmosféra panovala v té době ve Státech? V šedesátých letech sem z Československa emigrovala spousta talentovaných lidí. Mnozí z nich dosáhli velkých úspěchů, jako třeba slavný režisér Miloš Forman.

Forman se do Ameriky dostal přes Paříž. V tom období byl známý a měl Oscara, takže se hned uchytil. Neumím posoudit, jaké to v té době bylo. Mnoho lidí začínalo tak jako já, z ničeho. Měl jsem pouze gymnázium a ani jsem neuměl anglicky. Přišel jsem z malého města a dostal se do New Yorku, kde žilo deset milionů lidí. O všem, co jsem zažíval, jsem si myslel, že je to super. Tyto pocity však nemusely být stejné pro každého, kdo tam odešel. Každý člověk je jiný a jinak se staví i k příležitostem, které má. Ke svému úspěchu jsem se dopracovával postupně.

Jak jste v Americe začínal?

Nejdřív mi našla práci emigrační agentura. Začínal jsem u Poláka, který prodával látky, pak jsem dělal ve sklárně a později ve fabrice na výrobu pásků do kalhot. Asi po dvou letech jsem začal navštěvovat kadeřnickou akademii. Už si to všechno po těch letech nepamatuji… A právě kvůli tomu ani nemohu vyplnit papíry na přidělení amerického důchodu. Jednoduše si už na některé reálie vůbec nevzpomínám. Kdy přesně jsem tam přišel, to opravdu nevím, bylo to před šedesáti lety.

Jak dlouho jste pracoval jako kadeřník a vizážista?

Patnáct let, ale mezitím jsem vždy fotil. Nemyslel jsem však, že se stanu fotografem. To přišlo později, v pětatřiceti. O změně profese jsem informoval agenturu, pod kterou jsem pracoval, a v té mi řekli, že jako fotograf musím mít své portfolio. Abych se k němu dopracoval, agentura mě poslala do Milána. Působil jsem tam čtyři roky, a právě zde jsem jako fotograf začínal. Z Milána jsem pak odjel na čtyři roky do Paříže, pak na další čtyři roky do Londýna. Po těchto zkušenostech mi bylo pětačtyřicet.

Kde se Vám pracovalo nejlíp?

V Miláně bylo kreativní prostředí, na všechno bylo dost času, ale nebyly tam peníze. Amerika byla dobrá na peníze, ale práce nebyla až tak kreativní. Když jsem pracoval v Německu, peníze jsem dostával ihned po focení. Ve Francii věčně štrajkovali a všichni byli pořád na dovolených, takže jsem nikdy nevěděl, co se stane. Tady je to taky dobré, když to vyjde, ale nikdy nevíte, kdy vám zaplatí.

Do Československa jste se vrátil po revoluci, a nakonec jste zůstal…

Československo jsem pravidelně navštěvoval. Můj kamarád Richard si po revoluci v Praze otevřel, dnes už legendární klub Radost. Vždy jsem sem chodil, když jsem byl v Praze. Richard mi jednou řekl, že v Radosti bude probíhat casting pro časopis ELLE, který v Čechách otevíral novou pobočku a hledal nové lidi. Šéfredaktorku, kterou vybrali, jsem znal z Paříže, tak jsem se do castingu přihlásil a získal práci kreativního ředitele. Předpokládal jsem, že v Československu budu pracovat maximálně dva roky a vrátím se zpátky do Ameriky, ale nakonec jsem zůstal.

Když si zrekapitulujete váš dosavadní život, můžete říct, že jste si splnil svůj americký sen?

To můžu. Měl jsem jenom jednu vizi, a to tu, že chci být úspěšným fotografem, což se i splnilo. Žádné jiné vize jsem neměl.

Moje babička říkávala, že za jejího života to fungovalo tak, že když kluk dospěl v muže, táta mu uvázal na záda batoh a poslal do Vídně. Když se po dvaceti letech vrátil, perfektně ovládal sedm jazyků a řemeslo.

Co byste poradil mladým lidem, kteří si chtějí splnit svůj americký sen?

Je potřeba odejít a myslet na to, že dobré věci zrají dlouho.