Valerij Poljakov: Lékař, který přepsal dějiny pobytu ve vesmíru

Valerij Vladimirovič Poljakov, ruský kosmonaut a lékař, strávil ve vesmíru nepřerušeně rekordních 437 dní a 18 hodin, což ho řadí mezi nejvýznamnější osobnosti vesmírného výzkumu. Letos uplyne 62 let od založení oddílu kosmonautů Institut lékařsko-biologických problémů, a proto si pojďme připomenout pár milníků v jeho neobyčejném životě.

Díky své neuvěřitelné disciplinovanosti se Valerij Poljakov po návratu z rekordního pobytu na stanici Mir v roce 1995 udržel ve výjimečně dobré fyzické kondici. Ačkoli před ním nikdo ve vesmíru nepobyl tak dlouho, na rozdíl od některých svých předchůdců nepotřeboval nosítka a dokázal se po návratu pohybovat po vlastních nohou.

Návrat hrdiny. Nosítka nepotřeboval

Když po roce a téměř dvou měsících ve stavu beztíže stanul na zemi, dokázal jít sám, lehce podpírán. Jeho předchůdci na tom přitom byli daleko hůře, někteří museli být po přistání dokonce odneseni na nosítkách. To ovšem nebyla známka žádné fyzické slabosti, jen logický důsledek pobytu ve stavu, kde ochabuje celý organismus – nemusí totiž překonávat přitažlivost.

Poljakov, původem lékař, a tedy velmi disciplinovaný muž, ovšem proti ochabování důsledně bojoval. Na vesmírné stanici Mir denně dvě hodiny posiloval, používal speciální oblek předcházející atrofii nebo kalhoty, které zajišťovaly podtlak, a prokrvovaly tak dolní končetiny. I přes veškerou snahu nezůstalo ale ani jeho tělo bez následků. Ve vesmíru přišel o mnoho červených krvinek a hustota jeho kostní tkáně klesla o 15 %.

A jak ruského lékaře vůbec napadlo, že se podívá „do nebes“? Můžeme jen spekulovat, zda za jeho cestami ke hvězdám byla přirozená touha po poznání, která je vlastní většině lékařů, nebo třeba jeho působení v Ústavu sociální hygieny a později Ústavu lékařsko-biologických problémů, kde se zabýval extrémními situacemi a mohl se zamýšlet i nad „nadpozemskými“ otázkami.

Vesmír i pro neletce

Jeho cesta k vesmírným výpravám ale rozhodně nebyla snadná. Až do 60. let bylo nemyslitelné, aby se vesmírné výpravy účastnili specialisté jiných oborů než zkušení piloti. Díky podpoře konstruktéra Sergeje Koroljova se v roce 1964 otevřely dveře do vesmíru i pro vědce a další odborníky. Úspěšný 22letý lékař Valerij Poljakov byl sice jen mezi kandidáty a na svou první velkou chvíli ve vesmíru si ještě musel nějaký pátek počkat, i tak šlo ale o revoluci ve vesmírném cestování.

Už od roku 1967 začal Poljakov kombinovat povolání lékaře a kosmonauta. Pracoval totiž v oddělení kosmické medicíny ministerstva zdravotnictví, odkud přešel do Ústavu lékařsko-biologických problémů (IMBP). Právě tato instituce zkoumala možnosti dlouhodobého pobytu v extrémních situacích a byla mu možná inspirací pro jeho vesmírný záměr.

Přání otcem myšlenky

Od myšlenky neměl daleko k činům, a tak se brzy stal členem oddílu budoucích kosmonautů, který vznikl právě v ústavu, kde pracoval. Přestože původně zamýšlel zúčastnit se jiného experimentu, jeho nadřízený ho přesvědčil, aby se stal kosmonautem s tím, že je v perfektní kondici.

O tom, že jeho nadřízený byl dobrý prorok, svědčí několik vydařených vesmírných cest, které Poljakov později podnikl. Pravdou je, že se i přes svou více než dvě desetiletí trvající touhu dostat se do nebes ocitl ve vesmíru až v roce 1988 (do té doby byl na listinách několika expedic, ale pouze jako náhradník). Bylo mu tehdy už šestačtyřicet let, a tak je někdy s humorem nazýván kosmickým dědečkem.

Vesmírný děda

Když už Poljakov na svůj okamžik čekal celá léta, rozhodl se ho pořádně užít. Jeho první pobyt na vesmírné stanici Mir trval v letech 1988-1989 241 dní, druhý pak již zmíněných téměř 438 dnů. Jeho druhá výprava je dodnes považována za nejdelší pobyt člověka ve vesmíru.

Tak vidíte – nikdy není pozdě začít, a jestli i vy toužíte po výletu ke hvězdám, ať už v jakékoliv podobě, vězte, že vám nebrání ani věk, ani schopnosti… Stačí mít disciplínu a hlavně chtít…