Chcete se něco naučit? Postavte si sklep a zavírejte do něj lidi! –⁠ hororová únikovka

Přesně to je heslo kamarádské dvojice Petra Hampla a Martina Podluckého. Společně se setkali už při studiu na děčínském gymplu, pak začali pracovat v Praze a následně si ke své kancelářské práci otevřeli sklep, kde děsí návštěvníky v hororové únikové hře s názvem Strach pod Prahou.

Petr a Martin nejsou běžní podnikatelé a už vůbec ne typičtí zakladatelé start-upů. Martin vystudoval historii a teď pracuje ve vzdělávání, Petr prošel humanitními vědami a přes den se stará o jedno pražské muzeum. Jejich nápad vznikl, jak už to v Česku bývá, u piva.

Od studia na děčínském gymnáziu si s partou kamarádů ničí játra na pravidelných společných setkáních. Jeden z nich vždy něco připraví pro ostatní (je důležité nezůstat jen u obyčejného popíjení, že ano). A všichni si prošli neobyčejným zážitkem. Petr je zavřel do starého atomového krytu. Aby se dostali ven, museli vyřešit různé hádanky a plnit úkoly. Nakonec se jim společnými silami podařilo vysvobodit se.

„Pak jsme si dali pár piv a řekli si, že by bylo skvělé udělat něco podobného i pro ostatní lidi,“ říká Martin.

Chceme strašit lidi a něco se naučit

Sami si na vlastní kůži vyzkoušeli pár „únikovek“ – her, jejichž cílem je dostat se ven z místnosti prostřednictvím plnění úkolů. Spousta takových her je založena jen na logickém uvažování, člověk přijde, řeší úkoly a pak je venku.

„My jsme chtěli udělat únikovovou hru něčím navíc. Konkréítně se strachem. Chtěli jsme nalákat všechny ty milovníky hororů a vyvražďovaček. Já se nerad bojím, jsem strašpytel a nechápu, co na tom lidi láká. Vlastně tahla únikovka je taky trochu moje pomsta. Chci jim dokázat, že i oni se nebojí rádi. Strach ukazuje, že není něco v pořádku. Že máte utéct, ne že si to máte užívat a pak o tom vyprávět kamarádům. Bohužel lidi nemůžeme skutečně rozřezat, zranit, asi by s tím mohl mít někdo problém. Tak je jenom děsíme. A problém je, že se to těm lidem líbí. Takže ve výsledku naše pomsta moc nefunguje.“ říká Martin s úsměvem.

Únikovka je ve sklepě postavena až na drobné detaily vlastníma ruka.

„Neuměli jsme nic. Naši otcové nás nikdy k ničemu nepustili. Chtěli jsme se ale učit. Něco umět. Víte, od začátku jsme si říkali, že na tom nechceme zbohatnout, ale něco se naučit. Ani jsme nevěděli moc dopředu, co bude potřeba,“ dodává Petr.

A tak mají oba svou etapu „před sklepem“, kdy nebyli schopní přidělat poličku na zeď, a etapu „po sklepě“, kdy už si troufnou i na náročnější kutilské výtvory. Dřív třeba nikdy nesvářeli, pro únikovku se ale rozhodli vyrobit si mříže a vydali se do jedné pražské sdílené dílny, kde si je sami svařili. Jak se staví taková únikovka, kluci samozřejmě nevěděli.

Ne každá myšlenka je totiž uskutečnitelná

„Udělali jsme si hezkou excelovou tabulku nazvanou rozpočet. Pak tabulku, kterou jsme označili harmonogram. A nakonec tabulku s úkoly do hry. Věřili jsme, že nás tabulky spasí. Jsou přeci potřeba v každém projektu, to ví každá kancelářská krysa. Pak jsme začali budovat, ale naše činnost vůbec neodpovídala těm tabulkám. Tabulky teda rozhodně za nás práci neudělaly,“ doplňuje Martin.

A co nejdůležitějšího si z otevření hororového sklepa odnášejí? Martin své zkušenosti shrnuje:

„Neřešte blbosti. Neztrácejte čas zbytečnostmi, které nemají vliv na funkci Vašeho projektu. My třeba tři měsíce zbytečně stavěli tajné dveře na místě, kde tajné dveře být nemusí. Mohli jsme být už úplně jinde. Stanovujte si priority a neustále se ptejte sami sebe, jestli jdete správnou cestou. Nenásledujte slepě plán, který už neodpovídá skutečnosti. Hlavně přestaňte nad věcmi přemýšlet a začněte je dělat. Když vidíte odvedenou práci, je to skvělý pocit!“