Morgana / Ilusior pictures - Oblečená do perel

Každý šperk odráží můj pohled, jak vnímám svět. Rozhovor s Alenou „Adrianet“ Heinrichovou

Někdo ji zná jako obyčejnou brněnskou studentku Alenu Heinrichovou a někdo ji zná zase jako umělkyni Adrianet. Hraje divadlo, píše knihu a nyní zvažuje i zpívání. Ale nejvíce se věnuje svým šperkům. Již s nimi byla na výstavách a přehlídkách Prague Fashion Week, pražské přehlídce Top Secret, pařížské výstavě Eclat de Mode a letos bude poprvé i na výstavě Prague Design Week. Vidět jste ji i mohli v pořadech Vlna z Brna a Dobré ráno na ČT1.

Kde bereš inspiraci pro své šperky?

Každé šperky jsou něčím unikátní, čerpá-li autor ze sebe. Ze své duše, ze svých snů a vizí. Někomu se může zdát náramek navlečený na drátu jako obyčejná směs korálků. Ale už jen zvolenou kombinací barev se odlišuje od ostatních. Každý kus vzniká pečlivou rozvahou a hrou. Každý šperk odráží můj pohled, jak vnímám svět. Ale takovou mou specialitou, co mě opravdu odlišuje, jsou šperkové topy. Tak tomu říkám. Šperky na pomezí doplňku a oblečení.

Ze svatby víl, FOTO: Vítězslav Malina

Máš na svém kontě se šperky už mnoho úspěchů, které považuješ za největší?

Určitě by se nabízelo, aby tu zazněla přehlídka v Praze v hotelu Hilton anebo účast na světové výstavě v Paříži. Ale z hlavy nemůžu dostat jednu z mých prvních zákaznic. Tenkrát jsem prodávala na Glass Art Festivalu na Staroměstském náměstí. Paní si u mě koupila paměťový náramek se slovy, že nosí jen kovové řetízky a chce si koupit něco víc ženského. Odcházela nadšená. Ale co mě úplně dostalo, bylo, že se po pár hodinách vrátila, jenom aby mi řekla, jakou jsem jí udělala radost. Myslím, že to je můj největší úspěch. Když ode mě odchází zákaznice šťastné a své.

Jak se stalo, že se tvůj šperk dostal k britské královně?

Jako vždy to bylo shoda šílených náhod, které tak úplně náhody nebyly. 🙂 Pracovala jsem tenkrát v jedné kavárně. Chodila tam jedna slečna, po pár setkáních přišla řeč na to, že dělám šperky. Koupila si jich pár ode mě a později i jako dárky pro svou rodinu a blízké. No a až později jsem se dozvěděla, že její sestra je manželka britského letce a že náramek ode mě si vzala na audienci k britské královně. Takže ano, tak nějak přímo nepřímo jeden můj šperk sdílel místnost s Alžbětou druhou. Svět je vesnice. 😊

Královna divoženek, FOTO: Sonka Skerik

Často pořádáš různé focení šperků. Jak sháníš a vybíráš své modelky, vizážisty, fotografy a celé to dáváš dohromady?

V současné době už mám síť kontaktů a stačí se někomu zkrátka ozvat. Nicméně je to pozice, kterou jsem si musela vybudovat. V samém začátku mě oslovilo pár fotografů. Já byla tenkrát vděčná za každou spolupráci, ale nebyl to úplně můj styl. Nefungovalo to. A tak jsem úplně drze napsala fotografům, které jsem si našla na FB a které patří ke špičce v oboru, jestli se mnou nechtějí spolupracovat. A chtěli. Občas se stačí zkrátka ozvat a dát o sobě vědět.

Nejen šperkařka, ale i spisovatelka a divadelnice

Nyní připravuješ i vydání knihy, jak jsi ji začala tvořit?

Jde o mou prvotinu. Tedy, abych to uvedla na pravou míru – jde o první knihu, kterou dopíši. Je to pro mě velmi citlivá záležitost, protože se inspiruji skutečnými událostmi z osobního života.
V podstatě jsem vždycky věděla, že tenhle příběh zpracuji. Tak nějak jsem to cítila, že to má být napsáno. Jen potřeboval uzrát čas. Teď to zní strašně vážně, ale je to humoristická knížka o životě dvou umělců, kteří se, kupodivu, nezabili. Teda možná, počkejte si na konec. 😀

Hodně se motáš i kolem divadla, co s ním máš co do činění?

Právě z divadelního prostředí tak trochu moje kniha. Jeden můj dobrý kamarád je herec a já na něj ráda chodím a podporuji ho v jeho kariéře. Opravdu k němu vzhlížím a je pro mě velký vzor, ačkoliv on by to nerad slyšel, protože mi klade na srdce, abych si největším vzorem byla já sama.
Nicméně on není jediný důvod, proč chodím do divadla. Dřív jsem sama hrála a teď se k tomu po letech vracím. Divadlo je droga. Jak ji jednou ochutnáte, nemůžete přestat.

Drzost a ochota zvednout se a jít si za svým

Jak to všechno stíháš?

Chaoticky. Zdaleka se každý den nevěnuji všemu. A pořád se snažím všechno lépe poskládat. Naučit se hospodařit s časem, abych mohla pracovat na všech svých uměleckých plánech a vizích. Jenže s umělci je to těžké. Lítáme hlavou v oblacích a jak dojde na praktičnost, řád a sebekázeň, ne vždy se nám chce úplně sletět nohama na zem.

Noční květina, FOTO: Sonka Skerik

Vypadá to, že je tvůj život plný úspěchu a že se ti hodně daří. Myslíš, že je za tím hodně tvé tvrdé dřiny anebo jsi měla hodně štěstí?

Ono úspěchy jsou ošemetná věc. Kdybychom to všechno sepsali na jeden řádek, vypadá to cool. A já bych strašně ráda řekla, že je za tím tvrdá dřina a šestnácti hodinové směny. A ano, byly takové dny. Ale taky bylo spousta dní, kdy jsem se jen dívala na filmy.
Co tímhle chci říct, je: Ano, mám na svém kontě řadu úspěchů a za nimi stojí tvrdá dřina. Ale každý den, kdy jsem nevyužila svůj potenciál a mrhala čas něčím, co mě vůbec nerozvíjelo, beru jako velký neúspěch.

Myslím, že za tím vším, co se mi povedlo, je hlavně moje drzost a ochota zvednout zadek od seriálů, když je to potřeba. A prostě si jít za svým.

Co tě nejvíc motivuje kupředu?

Nejvíc mě motivují moji milovaní. Je ve mě takový ten egoistický pocit, že chci, aby na mě mohli být hrdí. A taky bych si přála se postarat o svoje rodiče, protože mají kousek do důchodu. Daly mi toho strašně moc a věřily ve mě v době, kdy ve mě nikdo jiný nevěřil.
Pak je tu vždycky takový ten hlásek bojovnice. Vzpomenu si na všechny, co mě šikanovali, když jsem byla dítě a na všechny ty špatný chlápky, kteří tvrdili, že nejsem dost dobrá. A dostanu chuť jim nakopat zadek. I svému mladšímu já, které jim, tak trochu, věřilo.

Nemáš někdy chuť se na to všechno vykašlat a jen se flákat?

Ano, někdy mám chuť se flákat. Ale asi tak po dvou, třech dnech mě to přestane bavit a začnu být frustrovaná. Potřebuju pořád něco dělat.

Nejhorší pro lidskou mysl je nedělat vůbec nic.

Zkuste týden, dva, tři vůbec nic nedělat. A nepočítá se do toho relaxace. Prostě zkrátka nedělat VŮBEC nic. Ze začátku Vám to může pomoct, ale pokud to trvá moc dlouho, zblbnete z toho. Člověk není určený pro nicnedělání. Má nekonečné množství možností. Hranice, které může neustále posouvat. A ač se to nezdá – tak úplně všechno na dosah dlaně.

Kde se vidíš za pět let?

Vidím sebe samu jako Adrianet. Jako šperkařku, spisovatelku, herečku, zpěvačku, tanečnici, malířku, fotografku, návrhářku, cestovatelku, dost možná matku. Jako všechno, co mě bude bavit a naplňovat. Ale hlavně – jako sebe samu.

Umělkyně Adrianet, FOTO: Lenka Pětová

Zdroje

Sdílejte :-)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

X