Dělejte to, co vás extrémně baví, a buďte extrémně trpěliví, radí kadeřnická hvězda Tomáš Kotlár

Díky dobrému doporučení jsem se ocitla v luxusním kadeřnickém ateliéru v pražském Tyršově domě. Zatímco mi pečlivá kadeřnice myla vlasy, oddávala jsem se příjemnému chvění masážního křesla. Užívala jsem si úžasnou atmosféru, kterou pod zářícími literami „Kadeřnický Atelier Kotlár“ vytvářeli profesionální zaměstnanci salonu. Okamžitě jsem se začala zajímat, jak to všechno vzniklo. Měla jsem velké štěstí. Našel si na mě čas sám majitel, jeden z nejlepších českých kadeřníků Tomáš Kotlár, a převyprávěl mi svůj inspirativní příběh.

Tomáši, jaký byl váš začátek? Proč jste se rozhodl stát se kadeřníkem?

Rozhodla za mě maminka. Sama měla sen být kadeřnicí, ale protože se už v osmnácti letech vdala, tak se jí to nikdy nepovedlo. Byl jsem její první dítě, tak si ten sen chtěla splnit alespoň takhle. Když mi bylo čtrnáct let, poslala mě na kadeřnický učňák.

Jak jste rozhodnutí maminky přijal?

První půlrok mě to vůbec nebavilo. Navíc v každém ročníku bylo osmdesát dětí a z toho samé ženské. Myslel jsem si, že to nepřežiji. Ale pak se to zlomilo hlavně tím, že pan ředitel vymýšlel různé akce, jezdili jsme česat na přehlídky, cestovali jsme a účastnili jsme se soutěží. To mě hrozně nakoplo. Tohle, když děti nemají, tak se do toho nikdy nezapálí.

Jaké byly vaše první úspěchy?

V osmnácti letech jsem se stal mistrem Prahy, potom mistrem republiky a na mezinárodní soutěži v Maďarsku jsem skončil druhý. Najednou všechno fungovalo samo. Ve dvaceti letech jsem si myslel, že jsem nejlepší kadeřník na světě, což samozřejmě vůbec nebyla pravda, nic jsem neuměl.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že byste ve svém oboru chtěl a mohl patřit mezi špičku a úspěšně v tom podnikat?

Vždycky jsem chtěl vynikat. Největší zlom ale přišel určitě po revoluci, když jsem začal kopat sám za sebe. Otevřel jsem první soukromý salon v Praze a tehdy jsem si nejvíc uvědomoval, že chci být nejlepší.

Jak se vám to dařilo?

Na začátku to šlo úplně samo. Hlavně díky tomu, že jsme byli první a dělali jsme něco navíc. Dělali jsme přehlídky, show, fotili jsme… Chodily k nám všechny celebrity, byli jsme první vyhlášený salon v Praze.

V roce 2002 jste byl však postaven před těžkou zkoušku. Oba dva vaše úspěšné salony vyplavila povodeň a najednou jste přišel úplně o všechno, co jste celá léta budoval…

Kromě salonů jsem přišel také o dům, o svůj obchod s rybářskými potřebami a vlastně i o manželku, která se se mnou tehdy rozvedla. Co vás nezabije, to vás posílí. Ale bylo to těžké. Dva týmy kadeřníků, kteří měli svoji klientelu, se mi rozutekly. A já sám jsem si musel v jednom kadeřnictví pronajmout křeslo, abych si vydělal na živobytí. Salon v Hotelu Intercontinental už jsem nikdy neobnovil. Ale naštěstí jsem to nevzdal a ten druhý salon se mi povedlo přibližně po šesti měsících znovu rozjet.

Co pro vás bylo největší motivací v té době?

Určitě to, že mi všichni říkali, že se na to mám vykašlat. Tenkrát byla móda si jen někde pronajmout křeslo. To jsem mohl udělat také. Ale já jsem vždy chtěl vytvářet něco víc, chtěl jsem tým lidí, kteří za mě budou kopat a kteří budou dělat něco víc než jen stříhat.

Dneska sedíme ve vašem krásném salonu, který minulý rok oslavil dvacet pět let úspěšného působení. Kromě toho jste založil první kadeřnickou show v ČR – vaše Picasso Hair Show se stala přehlídkou špičkových kadeřníků z celého světa a měla dvacet úspěšných ročníků. Většina ostatních kadeřníků ale nikdy nic takového nedokáže. Mnozí z nich budou navždy jen zápolit o přežití. V čem je mezi vámi a jinými rozdíl?

Aby si vás veřejnost všimla, musíte se účastnit soutěží, přehlídek, musíte vytvářet a fotit vlastní kolekce… Ale to stojí hrozně moc práce, času, peněz a trpělivosti – a je málo lidí, kteří to obětují. Hvězdou se může stát jenom ten, koho to extrémně baví a je navíc extrémně trpělivý.

Podle čeho si vybíráte lidi do týmu?

Šikovný kadeřník se svojí klientelou většinou o zaměstnání žádat nechodí. Takže si musím své kadeřníky vychovat sám. Když mají zájem, už z učňáku se na vás chodí dívat, pomáhat, mýt vlasy… Pokud jim to vydrží a baví je to, tak z nich udělám výborné kadeřníky.

Co dalšího se skrývá za prací majitele kadeřnického salonu?

Nezbytné je neustále tlačit na firmu, která nám dodává zboží. Chceme, aby s námi spolupracovala na akcích, aby nás podporovala a pomáhala nám se rozvíjet. Důležité také je poskytnout zaměstnancům maximální servis, aby vám neutíkali jinam.

Co vás na vaší práci nejvíce uspokojuje?

Nejhezčí je vidět, když krásné ženy, které odchází z našeho salonu, jsou ještě krásnější. Když se klientka cítí dobře, líbí se sama sobě a chlubí se, že ji zastavují lidi na ulici a ptají se, kde byla u kadeřníka.

Jaké máte další vize do budoucna?

Chci vytvářet nové trendy, novou módu a doufám, že ve spolupráci s partnery vymyslíme další koncept nějaké velké show, která bude pokračovat třeba dalších dvacet let.

Čemu se rád věnujete ve volném čase?

Nejvíce mě baví cestování, rybaření a golf. Cestování mnohdy dokáže vytvořit nové nápady na kolekce. Poznáte nové typy lidí, nové typy účesů…

Děláte to, co vás baví a jste v tom velmi úspěšný. Co byste doporučil mladému člověku, který chce také najít něco, co ho bude bavit a zároveň dobře živit?

Mít trpělivost a srovnat si priority – a v tom mi hodně pomohlo právě to cestování. Kdyby mi dneska bylo pětadvacet, vzal bych batoh na záda a objel bych celý svět.

Zdroje:

• Rozhovor s Tomášem Kotlárem
• Oficiální stránky ateliéru