Suchý zip čili Velcro

Některé inovativní produkty jsou natolik výjimečné, že dají jméno celé své kategorii. Lidé pak místo obecného označení používají vlastní jméno. V angličtině snad nikdo neřekne „copy machine“, ale „xerox“, a i v češtině zdomácnělo slovo „oxeroxovat“. Podobně informace na internetu „gůglujeme“, tedy vyhledáváme, a většina lidí řekne „luxovat“ spíše než „vysávat prach“.

To je pro firmy vyrábějící tyto produkty dvojsečná zbraň. Na jedné straně to krásně zvedá povědomí o značce, na druhou stranu to ale nahrává ostatním výrobcům. Ať už to je pro společnosti spíš výhoda, či bolehlav, nesporně to svědčí o tom, že se jim podařilo na trh uvést něco docela převratného a že se jejich výrobek stal fenoménem. Podobně se to má i se suchým zipem, kterému v angličtině neřekne nikdo jinak než Velcro.

Věděli jste to?

Velcro je komerční název, pod nímž začal George de Maestral svůj vynález prodávat. Příběh suchého zipu je příběhem o všestranném využití a vlastně dosud nekončícím řetězci následných inovací, ale také o tom, že někdy jsou staré osvědčené technologie prostě lepší.

George de Maestral údajně nápad na vývoj suchého zipu dostal po jedné procházce v lese, kdy z chlupů svého psa musel odstranit velké množství bodláků.

Řekl si, že by se princip, jakým se zamotávají do srsti zvířat, dal nějak využít.

Trvalo to skoro patnáct let, ale v roce 1955 konečně úspěšně podal patent na svůj vynález, jehož oficiální název byl „hook and loop fastener“, tedy něco jako „háčko-očková sponka“. V anglicky mluvícím světě se ale prosadila z francouzštiny vycházející zkratka, která dala jméno společnosti produkt vyrábějící.

Černý suchý zip

Když uvážíme, jak všudypřítomný dnes suchý zip je, tak nás možná překvapí, jak omezené využití z počátku měl. On totiž v prvních letech nevypadal vůbec moc dobře, byl roztřepený a vyráběl se jen v černé barvě.

Na oblečení či obuv se tak vůbec nedával. V roce 1959 představila společnost celou kolekci oblečení se suchým zipem a list New York Times oficiálně vyhlásil konec knoflíků, zipů, přezek a spínacích špendlíků. Jenže díky svému vzhledu byl pak dlouho používán maximálně na sportovním oblečení.

Široké využití

Zato se ale suchý zip začal prosazovat v nemocnicích, autoprůmyslu, v letadlech, a dokonce se podíval i o vesmíru, protože jej v 60. letech používali astronauti z programu Apollo. Podobně se materiál zalíbil lyžařům, kteří v rukavicích těžko mohli zapínat a rozepínat knoflíky.

V roce 1968 pak suchý zip poprvé použila na botách firma Puma a kecky na suchý zip jsou od té doby legendou.

George de Maestral na svém vynálezu zbohatnul, ale patent se mu nepodařilo obnovit, a tak v roce 1978 vypršel. Suchý zip nakonec našel opravdu širokou škálu využití. Není asi mnoho lidí, kteří by u sebe doma nenašli alespoň jeden výrobek se suchým zipem, ať už se bude jednat o boty, oblečení, či třeba jen pásek na kabelu od laptopu. Přes to paradoxně v posledních letech zažil suchý zip svou největší blamáž.

Americká armáda se v roce 2004 rozhodla, že jím nahradí knoflíky a jiné systémy zavírání kapes a připevňování insignií. Jenže materiál se v bojových podmínkách snadno zanášel prachem a nedržel a při rozepínání dělal velký hluk, který se mohl jeho nositeli stát i osudným. Po několika letech se tedy americká armáda rozhodla, že jej opět vymění za knoflíky.

Konec knoflíků

Konec knoflíků, jak ohlašoval americký tisk, se tak nekoná a případ uniforem ukazuje, že každá inovace má svoje limity. Stejně tak ale platí, že s knoflíky bez suchého zipu by bylo mnoho věcí v životě složitějších.

Klíčem k úspěchu je jednoduchost, a když se vám tak jako de Maestralovi podaří, že zrovna váš výrobek dá jméno celé kategorii produktů, znamená to, že se vám podařilo něco skutečně báječného.