V našich podmínkách si předškoláci většinou nežijí špatně. Bydlí s rodiči v útulném bytě či domě, hraček mají tolik, že si s nimi ani nestíhají hrát, jídla mají rovněž nadbytek, takže se stává, že nad mnohým ohrnují nos. Zato starostí, těch moc nemají. Vždyť to tak má být, chtělo by se zvolat. Ano, pohodové dětství jistě nelze nikomu upírat. Co si ale z něho tyto děti odnesou do dospělosti? Nebudou trochu rozmazlené a nepřipravené na tvrdý svět dospělých?
O tom, jak drsné věci mohou člověka potkat bez ohledu na věk, ví své Saglana Salchak, dívenka, která žije v oblasti Tuvinské republiky na jihu Sibiře nedaleko hranic s Mongolskem. Domek, který v této oblasti obývala se svou babičkou a slepým dědečkem, byl vzdálen asi 20 kilometrů od nejbližší vesnice a zhruba osm kilometrů od nejbližšího obydleného stavení.
To, že žije takto izolovaně, Saglaně nevadilo, naopak si to užívala. Ovšem až do chvíle, než její babička začala mít vážné zdravotní potíže. Protože v domě neměli telefon ani jiný komunikační prostředek, kterým by přivolali pomoc, musela se holčička vydat na dlouhou nebezpečnou cestu vedoucí k babiččině záchraně.
Jednoho únorového dne, kdy teploty na Sibiři nedosáhly výše než na mínus 34° Celsia, se totiž babička probudila, ale nemohla se hýbat. Saglana nevěděla, co dělat. S dědečkem se dohodla, že vyhledá pomoc.
Vzala si balíček sirek a vydala se na několik hodin trvající cestu k sousedům, kteří bydleli asi osm kilometrů od jejich domku. Dívka se vystavovala nejen nebezpečí umrznutí, ale také útoku hladových vlků, kteří se právě v této oblasti velmi často vyskytují a nebrání se ani napadení lidí nebo zapadnutí do závějí. To si ale dítě nepřipouštělo.
„Jenom jsem šla a šla, a pak jsem se tam dostala,“ uvedla později Saglana pro ruský deník Komsomolskaya Pravda.
Procházka růžovým sadem to ale nebyla, dívka připustila, že měla během cesty obrovský hlad a byla jí hrozná zima; to ji ale neodradilo.
Když vyčerpaná holčička konečně dorazila k domu nejbližších sousedů, byla by ho přešla, protože byl skryt uprostřed podrostu, ale jeden z jeho obyvatel ji naštěstí viděl a oslovil. Když mu pověděla, co se stalo, okamžitě zavolal zdravotnický personál z nejbližší vesnice, který se vydal do domu Saglany a jejích prarodičů. Bohužel na místě zjistili, že babička už zemřela na infarkt.
Přestože to Saglanu zlomilo, věděla, že udělala pro záchranu babiččina života všechno, co mohla. Chvíli pobyla v místní nemocnici, ale rychle se zotavila a v pěti letech se přestěhovala do sociálního centra. Místní média ji prohlásila za hrdinku a extrémní příběh ze severské tajgy se stal v Rusku legendárním.
Její matku proslavil také, ovšem v negativním světle. Pracovala totiž v jiné části regionu, kde se stará o koně, zato však zanedbávala péči o dítě. Řídce osídlená oblast Tuvinské republiky, kde dívka se svými prarodiči žila, byla již za dob Sovětského svazu považována za velmi nebezpečnou pro život. I když v té době ještě neexistovaly mobilní telefony a podobné výdobytky moderní techniky, měli zdejší obyvatelé jistá privilegia, například rádiové spojení s ostatním světem. Dnes, kdy jsou vyspělé technologie už dostupné po celém světě, je podle úředníků na pováženou, že místo aby čtyřletá holčička telefonicky kontaktovala pomoc, musela sama jít několik hodin v nebezpečné krajině, aby ji přivolala.
Tento příběh se stal v roce 2017 a holčičce rozhodně nelze upřít obrovskou dávku odvahy a statečnosti. I přesto, nebo možná právě proto, že začátek jejího života nebyl vůbec lehký, bude dívka připravena na drsný život, ať už v podmínkách, v nichž žila jako malá, nebo v přeneseném slova smyslu, lépe než leckteré „dobře“ vychovávané dítě…
Napsat komentář