Táhne vám na čtyřicet, pubertální potomky byste nejraději vynesli v zubech, manžel či manželka vás štvou milionem maličkostí a do toho chodíte do práce, která vás nebaví. Hypotéka, splátka auta ani dovolené se ale samy nezaplatí, a tak přežíváte a navenek předstíráte, že přesně takhle jste to chtěli. A teď si představte, že se zítra probudíte s pamětí chudší o posledních deset let. Ztráta paměti, i ta, kterou si sami naordinujete, vás může zachránit!

Po rušném všedním dnu míříte do posilovny, kde dvakrát týdně trápíte tělo, aby bylo ohebnější, pevnější, mladší. Během cvičení se ale praštíte do hlavy tak, že sice přežijete bez fyzických následků, ty psychické jsou ale fatální. Přijdete o vzpomínky na všechno, co se stalo během posledních deseti let. Neznáte svoje školou povinné děti, nepoznáváte přátele a známé, které jste „nasbírali“ během uplynulých let, ani nechápete, proč vám v neděli večer partner přiváží děti s tím, že si je vyzvedne zase za týden. Ano, rozvádíte se. A ani nevíte proč.

Staré tělo, mladá mysl

Právě to se stane hlavní hrdince knihy australské spisovatelky Liane Moriarty Na co Alice zapomněla. Ta díky ztrátě paměti nakonec zachrání nejen manželství, ale i svou hrdost, psychické zdraví a vnitřní pohodu. Když se v devětatřiceti probudí s devětadvacetiletou myslí, dojde jí, jak moc se její život za poslední dobu změnil v to, co nikdy nechtěla – jen proto, že ji k tomu dotlačily okolnosti, okolí, tlak na výkon, dokonalost…

Drobky nikoho nezabijí

V téměř čtyřiceti se tak stane zase „starou Alicí“, která drobí chipsy na koberec a nekomanduje druhé, aby si na ně brali talířek, cpe se v půl desáté večer právě upečeným medovníkem, i když ví, že zase přibere, vyspává v sobotu do oběda, ignorujíc o snídani žebronící děti, které nakonec přece tu lednici a posléze i jogurt dokážou otevřít samy…. Poznáváním svého minulého já změní i to současné a nakonec svým znovu nabytým půvabem a vnitřním klidem oslní nejen sama sebe, ale také navrátivšího se muže…

Kniha o hledání sama sebe

Nemusíte sebou zrovna švihnout o zem, abyste přišli na to, kolik věcí ve svém životě děláte jen proto, že si to žádá okolí, že by si o vás druzí „něco mysleli“, nebo že „se to tak prostě dělá“. Zkuste si zkrátka naordinovat ztrátu paměti – období, na které podlehnete skleróze, je na vás – a popřemýšlet nad tím, co jste chtěli před pěti či deseti lety a jaká je realita.

Ignorujte koš

Jestli zjistíte, že žijete přesně tak, jak jste si vysnili, nelze vám než gratulovat a dál už ani číst nemusíte. Pravděpodobné ale je, že najdete alespoň pár věcí, možná i většinu, které jste chtěli jinak. Chtěli jste si užívat pohodovou domácnost, a zatím kritizujete potomky za každou pohozenou ponožku? Toužili jste po harmonickém manželství, a zatím na partnera ječíte, když zapomene vynést koš? Proboha, kdo si na tohle po dalších pěti letech vzpomene?  Zřejmě nikdo. Právě takovéto maličkosti se ale vašemu okolí zarývají pod kůži a je možné, že jednoho dne někdo z nich – nejčastěji právě partner – řekne dost a sbalí si kufry. A to přece nechcete, nebo ano?
Možná vám představa vrátit se zpět v čase připadá jako lákavá, ale neumíte se koncentrovat, abyste ji proměnili v realitu. Už jste tak otupení současností, že si neumíte vybavit, jak jste se cítili dříve, i přes to, že právě ono „tenkrát“ mohlo být vaše pravé, přirozené já…?

Vžijte se…do vlastní kůže

Alice ve jmenované knížce to měla v tomhle směru jednodušší. Paměť ztratila doopravdy, a tak znovu zažila, jak se cítila před lety, poučila se z toho a zachránila manželství i svou vlastní hrdost a vnitřní spokojenost.
Vy to – předpokládejme, že si úmyslně nebudete působit zranění, jehož následky neumíte odhadnout, a kýžená ztráta paměti by k nim asi ani nepatřila – přímo nepocítíte, ale to zase tolik nevadí. Můžete si na sebe sama před x lety přece zahrát!

Parfém a zmrzlina vám napoví

Zaposlouchejte se do muziky, kterou jste tenkrát poslouchali. Přečtěte si dvě, tři knihy z období, kdy vám bylo nejlépe. Zajděte si s partnerem či partnerkou na pohár do cukrárny, kde jste se do sebe zakoukali. Kupte si parfém, které jste ve šťastných dobách používali. Jestli si píšete deníky, také nejsou v tomto směru k zahození, i když jinak se pořád ráchat v dávné minulosti nedoporučuje. Pro tento účel vám ale posloužit mohou výborně.
Bude to sice pár dnů či týdnů trvat, ale určitě to zvládnete. Když se dokážete mentálně v čase přesunout do doby, kdy jste byli šťastní, máte vyhráno. Stačí si už jenom sepsat pár bodů, jakýsi „to do list“, co a jak jste dříve dělali a teď už ne, nebo naopak, na co jste dřív kašlali a teď se kvůli tomu rozčilujete…

A druhý den začněte. Znova a lépe… Vždyť jste se vlastně podruhé narodili…

Zdroje:
autopsie
Moriarty, L., Na co Alice zapomněla, Ikar, 2015

Tagy:  inspirace kniha originalita paměť štěstí život