Taky jste snili o tom být baletkou, bubeníkem nebo kosmonautem? A dotáhli jste to přesně k této představě a ani o kus dál? Seznamte se s Jiřím Mázlem, který v mládí zabojoval a teď se už třicet let věnuje výrobě kytar, přestože měl být podle rodičů houslistou.

O kytaru musel bojovat

Jiří hrál na housle už odmala, šlo mu to, měl nakročeno k přijímačkám na konzervatoř, na které ho připravoval strýc, profesor AMU. Jenže Jiří, který se houslím věnoval něco kolem deseti let, se v pubertě zamiloval do kytary. Doma nenašel pro svoji vášeň pochopení. Kytaru měl zakázanou kvůli tomu, že by si zkazil prstoklad.

„Jak mi to bylo odepíráno, zamiloval jsem se do kytar ještě víc,“ říká se smíchem.

Protože mu doma kytaru nikdo nechtěl koupit, nezbylo Jiřímu než si ji vyrobit. Běhal po hudebninách, kde si kytary přeměřoval, a provokoval prodavače, kteří mu jeho podivnosti tiše trpěli. Tehdejší výběr kytar nebyl nic moc, většinou to byly podle jeho slov hrůzy. Když si začal doma „truhlat“ svůj vlastní hudební nástroj, přesvědčil tím nejspíš svého tátu, že z něj houslista nebude a že to s kytarou myslí opravdu vážně. Táta mu nakonec s výrobou jeho první kytary pomohl. Už začínalo být jasné, že půjde jinou cestou než tou, kterou mu rodina s láskou připravila.

Věděl, že se výrobou kytar chce živit

Když dodělal gympl, šel na chvíli na fakultu elektrotechniky, kde se ale kvůli právě bující revoluci a jiným osobním zájmům příliš neohřál a skončil. Podle Jiřího to byla doba plná euforie, mládí ve spojení s velkými změnami slibovaly hodně. V té době už stavěl kytary i pro své kamarády a záliba začala být čím dál vážnější.

Navíc hrál střídavě v různých kapelách od bigbeatu po folkrock. K tomu si vydělával jako správce loděnice a zároveň pracoval v Domě dětí a mládeže. Uvažoval o tom, že je mu práce s dětmi blízká a začal tedy s druhou vysokou, tentokrát peďákem. Říkal si, že by se mu taková škola mohla nakonec hodit a bude to alespoň nějaká jistota, kdyby náhodou… „Do toho jsem ale věděl, že se chci živit výrobou kytar.“ Tehdy mu bylo dvacet dva let a netušil, jestli je jeho sen splnitelný.

Kvůli řemeslu šel znovu na školu

Rozhodl se, že to s živností vyzkouší, ale na úřadě po něm chtěli výuční list. Takže musel na studia – nebyly ale za trest, Jiří byl nadšený „Obor mě extrémně zajímal“. Skripta prý cestou do školy hltal, jako kdyby šlo o detektivku. Díky svým vlastním zkušenostem a nadšení mu šlo studium samo. Konečně mohl získat živnosťák a na přelomu let devadesát dva a tři se výrobě kytar začal plně věnovat.

Jak přiznává, bylo to náročné, ztratil stálý příjem peněz a bylo toho hodně, ale začátek se nějak přetloukl. Částečně prý i kvůli, že měl hlavu plnou ideálů, bylo fajn živit se něčím neobvyklým. „V začátcích mi dost pomohla moje naivita,“ říká Jiří.

Stereotyp zatím nepřišel

Dnes po třiceti letech patří k uznávaným kytarářům a neznámý není mezi muzikanty ani pojem „mázlovka“, tedy kytara přímo od něj. Na otázku, která zakázka byla ta nej, odpovídá:

„Všechno jsou to moje děti a teď řekněte, které z nich je nejtalentovanější…,“ a doplňuje, že vybrat jen tu jednu prostě nejde.

Daří se mu bránit i proti stereotypu, když ho přestane bavit práce na španělce, přejde k práci na basové kytaře. Věnuje se výrobě a servisu nástrojů kytarového typu a pracuje i s netypickými nástroji jako je třeba ukulele nebo irské buzuki. Celkem už vyrobil kolem dvě stě padesáti kytar. Ceny jeho nástrojů se pohybují mezi pětatřiceti a osmdesáti tisíci, ale horní limit není pevný, přidávat jde na kytaru něco vždycky.

„Po třiceti letech mě práce ještě neštve,“ doplňuje Jiří optimisticky, stejně optimisticky se staví i ke konkurenci „Máme docela kliku, že komunita kytarářů spolu dobře funguje, že nemáme konkurenční pomlouvačný vztahy, ale jsme vesměs přátelé.“

Tagy:  domací hudební nástroje osobnost řemeslo umění