Možná jste o něm četli nebo ho zahlédli v televizi. Usměvavého, šestadvacetiletého Mikyho Škodu. Kluka, který přišel s myšlenkou cestování plného výzev – bez peněz. S myšlenkou ukázat lidem jejich skryté silné stránky, odhodlání a touhu po poznávání. S myšlenkou, kterou přetavil v čím dál populárnější závody LowCost Race, workshopy či semináře.
V srpnu proběhne už pátý ročník Low Cost Race, jehož cílem je projet co nejvíc evropských míst za co nejmíň peněz. V rámci desetidenního závodu čeká dvojice soutěžících několik výzev, kvůli nimž je nutné zabojovat s vnitřní introverzí, s nevyzpytatelnými událostmi i se sebou samými. Jsou nějaké vlastnosti, motivy či charakterové znaky, které má většina účastníků společné?
To je na tom právě to nejlepší – najdeš tam neuvěřitelně rozmanitou skupinu lidí. Ten zážitek je však propojí a v cíli jsou všichni tak trochu kamarádi, i když by si normálně nikdy nepovídali nebo by se dokonce ani nepotkali. Když musíš splnit co nejvíc výzev a nepoužívat při tom peníze, jsi víceméně donucen okamžitě najít svoje silné stránky a využít je. Obecně se hodí trocha extroverze, i kdyby byla hraná, schopnost improvizace, rozhodnost a hlavně schopnost si z nepohodlí udělat srandu a nerozsypat se. I kdybys ale některé z těch vlastností na začátku závodu neměla, postupně je v sobě najdeš. Na tom zakládáme i LeapBuilding. To jsou akce pro firmy, které vycházejí ze zážitku podobného LowCost Race, a pomáhají firmám poznat svoje zaměstnance a jejich silné stránky.
„Do Low Cost Race se hlásí studenti, podnikatelé, zaměstnanci, zarytí stopaři a cestovatelští srdcaři, modelky i markeťáci.“
Můžeš uvést příklady konkrétních výzev, které závodníky čekají?
Nechci před letošním ročníkem nic prozrazovat, výzvy i checkpointy se závodníci dozvědí až 3 dny před závodem. V tom je kouzlo, že vlastně do poslední chvíle nevědí, do čeho jdou. Co se týče toho, co už účastníci zvládli v minulosti, nejvíc se mluví o povedeném stopování letadel a dokonce i jednoho vrtulníku. Byly tam ale i výzvy, které nemají se stopováním nebo cestováním v zásadě nic společného a jenom hledají, kam až je možné posunout hranice možností v rámci cestování tisíce kilometrů Evropou. Za zmínku rozhodně stojí splněné výzvy, jako byly dostat se do televize, vyfotit se s prezidentem nebo významným politikem cizí země, dostat se jako zvaný host na cizí svatbu, stopnout supersport a sednout za jeho volant nebo třeba pařba s celebritou na pódiu letního fesťáku.
Párkrát jsem tě zaslechla říkat, že Čechům chybí víra v sebe sama. Jak jsi na to přišel?
Tenhle pohled mi dalo právě cestování. Na začátku jsem do zahraničí spíše utíkal, hledal jsem jiný domov. Už po pár měsících v cizině jsem začal zjišťovat, že Česko je úžasná země plná skvělých lidí. Máme obrovský potenciál. Nelíbilo se mi tu, protože jsem koukal jenom na chyby. Když jsem nad tím několik let přemýšlel, získával náhledy od různých lidí a spojoval si informace, došel jsem k tomu, že všechny nedostatky, které jsem viděl, se točí okolo nedostatku víry obecně. Nemyslím ani tak náboženské, jako celkové schopnosti přemýšlet abstraktně. Věřit v lepší budoucnost, ve vize, morální podnikání, v dobro v lidech i ve svoje vlastní schopnosti. A to je škoda. Většinou právě tahle naděje, ta chvilka, kdy přemýšlíme iracionálně, nám pomůže se posunout někam dál.
Děláš workshop, který učí vstupovat účastníky do jejich nekomfortní zóny. Při tom se tak nějak celý život přece snažíme nevystupovat z té komfortní. Proč bychom to měli dělat? Co tam na na nás čeká?
To je neuvěřitelně důležitá otázka, na kterou odpovídá několik vědních disciplín. Když to vezmu z pohledu úplně všedního života, pokud potřebujeme čehokoliv dosáhnout, ať už je to zvýšení platu, oslovení opačného pohlaví na baru, zkouška ve škole nebo reklamace jídla v restauraci, musíme se umět „kousnout“ a chvilku jít proti svojí přirozené vůli zůstat v pohodlí. V historii to byla jedna z podmínek evoluce, dneska je to základ psychického i tělesného rozvoje. Je zajímavé, že v současnosti nám úplně nejmíň v historii hrozí jakákoliv fyzická újma. Možná právě proto jsme si vypěstovali strach z něčeho tak neškodného, jako je otevřít pusu a o něco si říct. Na to se na workshopech zaměřuji nejvíc.
„Skrze svoje aktivity se snažím do lidí dostat trochu té naděje a sebevědomí.“
Pamatuješ si nějaký konkrétní moment, kdy pro tebe samotného bylo obzvlášť těžké vystoupit z komfortní zóny, ale překonal jsi to?
Já popravdě moc nevím, co to ta komfortní zóna je. Pro mě je koneckonců vcelku komfortní třeba spát na sněhu. I když to nemusí být příjemné, mám za co být na sebe hrdý a je to takový trénink sebevědomí. Do těch úplně nejnepříjemnějších situací jsem se často nedostal plánovaně, takže stejně nezbývalo, než to nějak překonat. Vzpomněl jsem si na jednu vypečenou, která zpětně působí spíš vtipně, ale v té situaci opravdu nevíš, jak ji řešit. Kdysi jsem měl spolubydlícího a měl jsem tušení, že je gay. Na tom by pochopitelně nebylo nic divného, mám takových kamarádů hodně, ale tenhle člověk byl mohutný, měl dva metry na výšku a byl to metalista. Dokážeš si představit ptát se někoho, kdo by tě jednou ranou zmrzačil, jestli je gay? Co kdyby nebyl? Navíc jsem s ním měl dalšího půl roku bydlet. Věř mi, že když mi došel kyslík dvacet metrů pod hladinou nebo když jsem potkal medvěda v Kalifornii, byla to proti téhle situaci sranda.
Prozradíš nějakou konkrétní metodu, která ti pomáhá?
Když k něčemu potřebuju sám sebe nahecovat, představím si například moje o dvacet let starší já, které mi s odstupem říká, jestli je na mě hrdé za to, co se chystám nebo naopak bojím udělat. Druhá metoda je jednodušší. Všichni víme, že lidi na smrtelné posteli litují spíš věcí, které neudělali, než těch, které udělali. A tak si vždycky řeknu, že za pár milionů let bude moje rozhodnutí stejně jedno a radši jdu do věcí naplno, než abych se litoval, že jsem něco nezvládl.
Mám pocit, že místo toho, aby ses na chvíli zastavil a radoval se z úspěchu, vrháš se hned do vymýšlení nových a nových projektů. Co tě teď čeká?
V tuhle chvíli mě baví příprava přednášek, které budu mít od března do června všude možně po republice. Jedna se jmenuje „Miky: Můžeš (po)dělat cokoliv“ a ukazuje můj příběh včetně „failů“ z cestování, horolezectví a podnikání. Lidi to baví a také jim to ukazuje, že když chceš něčeho dosáhnout, je potřeba počítat s překážkami a že je větší sranda si je užívat, než se z toho hroutit. Druhá přednáška je určená pro střední školy a máme ji s Matoušem Vinšem, spoluautorem Travel Bible. Název má naprosto nepraktický, ale ze všeho nejvýstižnější – „Co mi cestování a podnikání dalo (a co mi ve škole zapomněli říct)“. Na tomto projektu spolupracujeme i s velkými organizacemi, jako je OSN, a snažíme se studentům ukázat možnosti, které můžou mít po škole, a trochu jim dodat sebevědomí, že má smysl snít a jít si za svým cílem. V poslední době mě naplňuje pomáhat jiným projektům s hledáním hlubšího smyslu, než je jen vydělávání peněz.
„Obklopuji se lidmi a firmami, kteří chtějí svým podnikáním na světě nechat dobrý otisk.“
Miky, mohl bys mi říct, jak tě to vše, co děláš, změnilo? Tedy pokud tě to změnilo.
Změny jsou tak časté a rychlé, že občas ani nestíhám vnímat, jaký jsem byl předtím. Naštěstí mě kamarádi dovedou usměrnit, když se mi podaří sejít z cesty. To se ale zas tak často nestává. Rozhodně jsem odolnější vůči neúspěchu. Naopak když jdu do čehokoliv, pokusím se dopředu si co nejživěji představit, že to nevyjde. Když to pak doopravdy nevyjde, nejsem z toho zklamaný, a když se naopak něco podaří, je to příjemné překvapení. Navíc s tímhle přístupem jdu do každé nové akce víc uvolněný a sám sebou, a to nakonec i zvedne pravděpodobnost, že se to opravdu podaří. Naučil jsem se taky jinak vnímat peníze. Uvědomil jsem si, že to je jenom prostředek k vytváření něčeho nového, a ne cíl. Prostě, že není cílem ustlat si na hromádce a shnít. Taky jsem si přiznal svoje slabé stránky, což mi pomohlo cítit se líp ve svojí kůži a umět se prodat. Důležitá věc taky je, že když zpětně vidím, co všechno dokážu, vidím zároveň svoji zodpovědnost za okolí… Začal jsem se proto víc zajímat o enviromentalismus a politiku.
Zdroje a odkazy:
navolnenoze.cz/prezentace/miky-skoda/
Tagy: cestování odvaha výzva závod
